Noctis & Ashiro & SU6

Začínal nový den, další, který se mi zde podařilo přežít a tak seskočím z větve, na které jsem spal a obezřetně se rozhlédnu okolo. Začnu si protahovat rozbolavělá záda, která protestovala proti spaní na stromě, na které jsem si tak nějak zvykl a rozejdu se lesem někam dál. Pořád jsem se snažil zmapovat okolí, najít místa, která bych mohl různě využít a taky jsem hledal nováčky. Nováčky, kteří netuší, o co jde. Nechtěl jsem, aby je potkal osud jako mnohé tady, kteří byli zabiti, aniž by dostali jakékoliv varování a tak jsem se snažil vytipovat místa, kde bych mohl nějaké najít. Stejně jako zásoby, kterých jsem měl stále málo, zatím jsem si však poradil díky vědomostem a schopnostem, které jsem získal v armádě. S povzdechem se rozhlédnu okolo a tiše se rozejdu dál. Věděl jsem, že musím být neustále na pozoru, už několikrát mě napadli a přestože se mi podařilo utéct, nic jsem nechtěl riskovat.

Zadívám se skrz větve stromů na nebe a chvíli jen stojím na místě, než se vydám dál. Do očí mi padaly pramínky vlasů, jejichž část byla bílá. Stále jsem si na to nezvykl, mé vlasy bývaly zcela černé... Kdyby to byla jediná změna v mém životě, vůbec bych si nestěžoval. Povzdechnu si a zadívám se na své oblečení, měl jsem obyčejné bílé tílko a černé kalhoty, nebylo to nic moc, ale alespoň mě tady vědci nevyhodili nahého... To bylo plus. Ještě chvíli jsem kráčel, než si všimnu postavy, která se mihla v dálce mezi stromy. Ihned zpozorním a přikradu se blíž. Byl to nějaký muž, do tváře jsem mu moc neviděl kvůli kapuci, ale nevypadal ozbrojeně. Byla velká pravděpodobnost, že je tady noví. Jistý jsem si však být nemohl. Vydám se jeho směrem, ale stále jsem si udržoval několika metrový odstup a čekal jsem, než si mě všimne. Byl jsem připravený rychle utéct, pokud by zaútočil, ale zatím jsem jen vyčkával a dělal, že jsem si ho nevšiml.

Netrvalo dlouho a neznámý si mě všimne. Zavolá na mě a tím mě ještě více přesvědčí o tom, že je opravdu nový. I tak jsem nehodlal nechat nic náhodě, přesto okamžitě změním směr a vydám se k němu. Zastavím se však mezi stromy tak dva a půl metru od něj. Chvíli ho jen tiše sleduji, než se zadívám na jeho ruku, na které měl náramek.
"Přepni náramek tak, aby ukazoval čas, poté mi ho ukaž," řeknu mu, ale nezněl jsem nijak agresivně, spíše nedůvěřivě. Tohle mi potvrdí dobu, kterou tady strávil. Přeci jen se čas zapíná v momentě, kdy vás vědci do arény hodí a od té doby počítá čas. Nejspíš až do úmrtí vlastníka. Nehodlal jsem udělat jakoukoliv chybu, které bych následně mohl litovat.

Zeptá se mě, jakej čas, ale poté začne něco přepínat a následně mi ukáže svůj náramek. Bylo tam jen pár hodin a tak se velmi rychle uklidním, pousměji a jakmile se mě zeptá, zda mu nemohu odpovědět na pár otázek, přikývnu.
"Tohle místo se nazývá aréna Aldonah. Vědci nás sem zavřeli abychom bojovali mezi sebou, navzájem se zabíjeli. Musel jsem se ujistit, že jsi tady opravdu nově, vždycky je lepší vědět, jak moc velká je pravděpodobnost, že ti někdo vrazí kudlu do zad. Je tu dost lidí, kteří vraždí nováčky. Já se je snažím varovat..." vysvětlím mu pro začátek jeho situaci, aby se mohl ptát i na trochu konkrétnější věci a popojdu k němu trochu blíž.

Zvědavě se mě zeptá, jaká je pravděpodobnost, že se mu časem vrátí paměť. Překvapeně zamrkám a chvíli ho mlčky pozoruji. Chtěl jsem ho povzbudit, ale... Netušil jsem, co je s jeho pamětí. Já si vybavoval ihned téměř všechno a ani od Freeho jsem neslyšel, že by to bylo kdy jinak. Nechtěl jsem neznámému lhát.
"Omlouvám se, ale ještě jsem neslyšel o nikom, kdo by měl po příchodu do arény velké problémy s pamětí..." odpovím mu tiše a trochu svěsím ramena. Měl jsem na jazyku, že se to určitě brzy zlepší, ale to jsem nevěděl. Byl to možná další zvrácený pokus vědců. Co se stane, když někomu vymažou vzpomínky... Netušil jsem, k čemu by jim to bylo, ale to jsem si říkal u hodně věcí.
"No... Varoval jsem tě a teď bych měl jít. Do večera máš času dost, doporučuji ti to tady prozkoumat, najít si bezpečné místo. Noci jsou tady opravdu nebezpečné," vydechnu a otočím se k odchodu. Příčilo se mi ho tady jen tak nechat, ale... Nebyl můj problém, budou tady desítky takových, jako on. Nepomůžu všem.

Upřímně mi sdělí, že si pamatuje jen jméno věk a podobně. Jen lehce přikývnu ale pokračoval jsem v cestě. Jenže na mě dost hlasitě zavolá, abych počkal a tak se prudce otočím a probodnu ho pohledem. Doufal, že mu dám další informace a tak ho chvíli sleduji. Určitě přilákal něčí pozornost... Nebyl můj problém, ale nemohl jsem ho tady nechat.
"První pravidlo... Neřvi, nebo budeš do tří dnů mrtvý," zavrčím na něj a mávnu na něj, aby mě následoval. Potřebovali jsme vypadnout.
"Jsem Ashiro. Až příště na někoho narazíš, je dost velká pravděpodobnost, že se tě hned pokusí zabít, nebo nalákat do pasti. Nikomu nevěř," řeknu mu a koutkem oka se na ně zadívám. Neustále jsem se rozhlížel po okolí a to se ukázalo jako dobrý nápad, když uvidím, jak se někdo mihl mezi stromy. Tiše zavrčím, než se schovám za strom, zpoza kterého lehce vykouknu.
"Skvělý," zamručím podrážděně.

Jen přikývnu a neunikne mi, že si ode mě udržuje opravdu velký odstup. Nevadilo mi to, taky jsem ho nechtěl mít hned za zády. Představí se mi jako Noctis a tak jen tiše zamručím a uleví se mi, když se schová, aniž bych mu cokoliv řekl. Alespoň se rychle učí. Zpoza stromu jsem pozoroval postavu, která se k nám přibližovala a pročesávala okolí. Byl to nějaký muž s lukem v ruce a v něm měl založený šíp. Zaslechnu za sebou Noctise, který položil otázku, ale přišlo mi, že spíš sám sobě.
"Musíme odtud zmizet. Počítej s tím, že na nás okamžitě zaútočí... Raději bych utekl, nechci... Nechci mít na rukou krev," zašeptám potichu a všimnu si, že se muž okamžitě otočil naším směrem a ušklíbl se.
"Doprdele, slyšel nás," zavrčím, ale zůstanu za stromem, jelikož měl již napnutý luk a mířil naším směrem.

Noctis se zasměje s tím, že moc času na učení nemám. Jen přikývnu a trochu vykouknu zpoza stromu, jen aby mi kolem hlavy prosvištěl šíp.Po chvilce si všimnu, že se můj společník nejspíš připravuje k boji, když do ruky vezme celkem velký kus dřeva. Chvíli ho pozoruji, než si povzdechnu.
"Upoutám jeho pozornost. Zkus se k němu dostat blíž, pořádná rána do hlavy by ho měla omráčit," řeknu jen, než vyběhnu zpoza stromu čímž ihned získám pozornost onoho lukostřelce. Neustále jsem se pohyboval, využíval stromy jako krytí a muži brzy došlo, že mě jen tak netrefí, ani když jsem se dostával čím dál blíže. Neunikne mi, že kulhá, což na jednu stranu bylo dobře, na druhou nikoliv. Ví. že neuteče a proto bude bojovat do posledního dechu. Jen jsem doufal, že poblíž nebudou nějací jeho kumpáni.

V momentě, kdy Noctis vyběhne zpoza stromů se také rozběhnu proti muži, aby se soustředil jen na mě, ale brzy jsem nucen uhnout stranou před letícím šípem. V momentě, kdy si však mladíka všiml bylo už pozdě. Dvě rány ho dostaly na zem, kde zůstane ležet. Rozejdu se k Noctisovi a kývnu na něj, než se zadívám na muže, který tiše zasípe. Nebyl v bezvědomí, ale taky se v brzké době nepostaví. Seberu mu luk a toulec se šípy, které dám mému společníkovi a muže odtáhnu pod nejbližší strom, kde ho alespoň zakryji nějakými větvemi stromů. Byl bezbranný a další kolemjdoucí by ho nejspíš zabil.
"Dobrá práce a úctyhodná rychlost," poznamenám a rozhlédnu se okolo.
"Každopádně by jich tady mohlo být více, měli bychom zmizet," zamručím potichu a naznačím mu, aby mě následoval, zatímco jsem mu tiše vysvětloval, jak to v aréně chodí, něco o genomech, DP bodech a další užitečné věci.

Poděkuje mi a připevní si luk i s toulcem na záda. Ptal se mě, proč ho nechat žít, že je to zbytečné. Tiše si povzdechnu a lehce sklopím hlavu.
"Pořád má nějakou šanci. Nechci brát lidské životy. Ne pro pobavení druhých, nebo pro nějaký pitomý experiment. Pokud můžu, pouze je omráčím. Možná to přežije, možná ne," odpovím a na chvíli zavřu oči. Vysvětlování mi zabralo trochu déle, než jsem čekal, ale šlo na něm vidět, že opravdu dává pozor.
"Veterán opravdu nejsem, jsem tady teprve pár týdnů. Vím toho tolik díky jednomu mladíkovi, který mi podobně, jako teď já tobě, pomohl. Bez něj bych nejspíš už byl mrtvý, kvůli vlastní tvrdohlavosti, či blbosti," odpovím s tichým smíchem, v mém tónu však nebyl ani náznak humoru. Jakmile domluvím, ohlédnu se přes rameno a chvíli Noctise pozoruji.
"Neber si to nijak zle, ale... Jsem samotář a tak s tebou moc dlouhou dobu nestrávím. Ráno půjdeme každý svou cestou," řeknu mu zcela vážně a zamířím k místu, které bylo relativně bezpečné. Dle času na náramku bude již odpoledne a já se chtěl před večerem nachystat. Z dnešku jsem měl opravdu špatný pocit.